Vtípky :o)
9. 5. 2008
– Pane Bože, co je to pro tebe tisíc let?
– Chvilička.
– A Pane Bože, co je to pro tebe tisíc dolarů?
– Penízek.
– Pane, prosím tě, dej mi penízek.
– Jistě, počkej chviličku.
Na jaltskou konferenci přišel i Bůh. Usadili ho na nejlepší místo v sále. Postupně přicházeli další účastníci. Přišel Churchill. Bůh se postavil a podal mu ruku. Stejně přivítal i Roosevelta. Když však přišel Stalin, podal mu ruku vsedě. Stalin se urazil:
– Proč jste se nepostavil, Otče, když jste mě zdravil?
– Jožko můj, myslíš, že tě neznám? Ja se postavím a ty si hned sedneš na moje místo!
Hostující kazatel právě skončil sérii evangelizačních shromáždění v jedné misijní stanici. Posluchači byli tak chudí, že mu nemohli zaplatit jeho výdaje. A tak se jeden z domorodců rozhodl, že mu věnuje svého koně. Nebylo možné odmítnout, proto kazatel za darovaného koně srdečně poděkoval a chystal se na cestu.
Bývalý majitel koně si ho však zavolal a vysvětlil mu: „Toto je zvláštní kůň. Je vycvičen tak, že když řeknete »Chvála Bohu«, zrychlí, a uslyší-li »Haleluja«, zastaví.“
Hostující kazatel slíbil, že dá na koně pozor, rozloučil se, nasedl, řekl „Chvála Bohu!“ a kůň se rozjel. Všechno bylo v pořádku až do chvíle, kdy se blížili k hluboké rokli. Kazatel koni přikázal: „Chvála Bohu.“ Kůň zrychlil. Kazatel zakřičel: „Chvála Bohu!“ Kůň se dal do cvalu. Kazatel se chytil za hlavu: „Popletl jsem slova. Jak jen zněl ten příkaz k zastavení?“. Kůň se řítí k propasti a kazatel vykřikuje všechna slova, která ho napadají: „Amen“, „Hosana“, „Maranatha“… Nic nefunguje.
Náhle si vzpomene na kouzelné slůvko. Rázně přikáže: „Haleluja!“ a kůň se zastaví půl metru před okrajem hrozné hluboké propasti.
Zpocený, ale šťastný kazatel se zhluboka nadechne, vděčně pohledí k nebi a pronese: „Chvála Bohu!“
Babička seděla na pláži, kde si její vnouček ve slunečním kloubouku a župánku hrál s kyblíčkem a lopatkou a plácal bábovičky. Najednou se objevila obrovská vlna, která zalila pláž, a když vtekla zpět do moře, vzala vnoučka s sebou. Babička padla na kolena a začala se modlit:
„Ó, Bože, prosím, vrať mi mého vnoučka. Je to tak nevinné stvoření, tak sladký chlapec, tak báječné dítko.“
Jako zázrakem se přihnala další velká vlna a zanechala po sobě vnoučka přesně na původním místě, v župánku a s lopatičkou a kyblíčkem. Babička obrátila oči k nebesům, rozhodila rukama a řekla naštvaně:
„Měl klobouček…“
I řekl Hospodin Noemovi:
„Za šest měsíců na zem sešlu déšť, který bude trvat 40 dní a nocí. Voda zaplaví celou zemi, hory i údolí, a všechno zlé bude zničeno. Chci, abys postavil Archu a zachránil pár zvířat od každého druhu. Tady na ni máš plány.“
Šest měsíců uplynulo jako voda. Obloha se zatáhla a začal padat déšť. Noe seděl na dvorku a plakal.
„Proč jsi nepostavil Archu, jak jsem ti přikázal?“ Zeptal se ho Bůh.
Odpusť mi, Pane,“ řekl Noe. „Snažil jsem se, seč jsem mohl, ale stalo se tolik věcí. Plány, které jsi mi dal, město neschválilo, a tak jsem musel nechat udělat nové. Pak jsem měl další problémy, protože město tvrdilo, ze Archa je nepovolená stavba, takže jsem musel běžet na katastr sehnat si k ní povolení. Lesnická správa požadovala povolení ke kácení stromů, a byl jsem žalován ochranáři zvířat, když jsem se snažil pochytat ta zvířata. Ministerstvo životního prostředí požadovalo vyjádření o ekologických důsledcích záplavy. Vnitro ode mě chtělo předběžné plány šíření vody. Na finančním úřadě zablokovali má aktiva, protože tvrdili, ze se snažím vyhnout placení daní tím, ze opustím zemi. Úřad práce měl podezření, že ilegálně zaměstnávám Ukrajince, takže jsem musel dokazovat opak. Je mi líto, Pane, ale nemohu Archu dokončit dříve než tak za pět let.“
Najednou přestalo pršet, obloha se vyčistila a vysvitlo slunce. Noe se podíval vzhůru a zeptal se:
„Pane znamená toto, že nebudeš ničit náš svět?“
„Správně – úřady to už udělaly za mě.“
Kněz chválí jednoho ze svých farníků, notorického alkoholika:
– To je pěkné, že jste se zase včera ukázal v kostele.
– Ach jé, tak v kostele jsem byl taky?
Život po porodu...
Rozhovor dvou dětí (neznámý autor)
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
- Věříš v život po porodu?
- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
- No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...
– Chvilička.
– A Pane Bože, co je to pro tebe tisíc dolarů?
– Penízek.
– Pane, prosím tě, dej mi penízek.
– Jistě, počkej chviličku.
Na jaltskou konferenci přišel i Bůh. Usadili ho na nejlepší místo v sále. Postupně přicházeli další účastníci. Přišel Churchill. Bůh se postavil a podal mu ruku. Stejně přivítal i Roosevelta. Když však přišel Stalin, podal mu ruku vsedě. Stalin se urazil:
– Proč jste se nepostavil, Otče, když jste mě zdravil?
– Jožko můj, myslíš, že tě neznám? Ja se postavím a ty si hned sedneš na moje místo!
Hostující kazatel právě skončil sérii evangelizačních shromáždění v jedné misijní stanici. Posluchači byli tak chudí, že mu nemohli zaplatit jeho výdaje. A tak se jeden z domorodců rozhodl, že mu věnuje svého koně. Nebylo možné odmítnout, proto kazatel za darovaného koně srdečně poděkoval a chystal se na cestu.
Bývalý majitel koně si ho však zavolal a vysvětlil mu: „Toto je zvláštní kůň. Je vycvičen tak, že když řeknete »Chvála Bohu«, zrychlí, a uslyší-li »Haleluja«, zastaví.“
Hostující kazatel slíbil, že dá na koně pozor, rozloučil se, nasedl, řekl „Chvála Bohu!“ a kůň se rozjel. Všechno bylo v pořádku až do chvíle, kdy se blížili k hluboké rokli. Kazatel koni přikázal: „Chvála Bohu.“ Kůň zrychlil. Kazatel zakřičel: „Chvála Bohu!“ Kůň se dal do cvalu. Kazatel se chytil za hlavu: „Popletl jsem slova. Jak jen zněl ten příkaz k zastavení?“. Kůň se řítí k propasti a kazatel vykřikuje všechna slova, která ho napadají: „Amen“, „Hosana“, „Maranatha“… Nic nefunguje.
Náhle si vzpomene na kouzelné slůvko. Rázně přikáže: „Haleluja!“ a kůň se zastaví půl metru před okrajem hrozné hluboké propasti.
Zpocený, ale šťastný kazatel se zhluboka nadechne, vděčně pohledí k nebi a pronese: „Chvála Bohu!“
Babička seděla na pláži, kde si její vnouček ve slunečním kloubouku a župánku hrál s kyblíčkem a lopatkou a plácal bábovičky. Najednou se objevila obrovská vlna, která zalila pláž, a když vtekla zpět do moře, vzala vnoučka s sebou. Babička padla na kolena a začala se modlit:
„Ó, Bože, prosím, vrať mi mého vnoučka. Je to tak nevinné stvoření, tak sladký chlapec, tak báječné dítko.“
Jako zázrakem se přihnala další velká vlna a zanechala po sobě vnoučka přesně na původním místě, v župánku a s lopatičkou a kyblíčkem. Babička obrátila oči k nebesům, rozhodila rukama a řekla naštvaně:
„Měl klobouček…“
I řekl Hospodin Noemovi:
„Za šest měsíců na zem sešlu déšť, který bude trvat 40 dní a nocí. Voda zaplaví celou zemi, hory i údolí, a všechno zlé bude zničeno. Chci, abys postavil Archu a zachránil pár zvířat od každého druhu. Tady na ni máš plány.“
Šest měsíců uplynulo jako voda. Obloha se zatáhla a začal padat déšť. Noe seděl na dvorku a plakal.
„Proč jsi nepostavil Archu, jak jsem ti přikázal?“ Zeptal se ho Bůh.
Odpusť mi, Pane,“ řekl Noe. „Snažil jsem se, seč jsem mohl, ale stalo se tolik věcí. Plány, které jsi mi dal, město neschválilo, a tak jsem musel nechat udělat nové. Pak jsem měl další problémy, protože město tvrdilo, ze Archa je nepovolená stavba, takže jsem musel běžet na katastr sehnat si k ní povolení. Lesnická správa požadovala povolení ke kácení stromů, a byl jsem žalován ochranáři zvířat, když jsem se snažil pochytat ta zvířata. Ministerstvo životního prostředí požadovalo vyjádření o ekologických důsledcích záplavy. Vnitro ode mě chtělo předběžné plány šíření vody. Na finančním úřadě zablokovali má aktiva, protože tvrdili, ze se snažím vyhnout placení daní tím, ze opustím zemi. Úřad práce měl podezření, že ilegálně zaměstnávám Ukrajince, takže jsem musel dokazovat opak. Je mi líto, Pane, ale nemohu Archu dokončit dříve než tak za pět let.“
Najednou přestalo pršet, obloha se vyčistila a vysvitlo slunce. Noe se podíval vzhůru a zeptal se:
„Pane znamená toto, že nebudeš ničit náš svět?“
„Správně – úřady to už udělaly za mě.“
Kněz chválí jednoho ze svých farníků, notorického alkoholika:
– To je pěkné, že jste se zase včera ukázal v kostele.
– Ach jé, tak v kostele jsem byl taky?
Život po porodu...
Rozhovor dvou dětí (neznámý autor)
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
- Věříš v život po porodu?
- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
- No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář